ZA KRÁSAMI PAŘÍŽE
Letošní podzim přináší mnohé příjemné zážitky – rostou houby, zlátne listí… ale my jsme si ho chtěli přeci jen ještě ozvláštnit, aby byl nezapomenutelný. A tak jsme se vypravili přes půl kontinentu, abychom si užili podzim skutečně ve velkém stylu a abychom mohli obdivovat krásy podzimní Paříže.
Naše výprava začala v pondělní podvečer 07. října, kdy jsme se nalodili i s veškerými nezbytnostmi do autobusu a vydali se na dlouhou cestu nocí. Když jsme se ráno probudili, celí trochu zmuchlaní, a ne úplně vyspalí, byli jsme už před Paříží. Abychom byli úplně upřímní – těch posledních pár kilometrů bylo hodně dlouhých. Pokud si totiž někdo myslí, že o dopravních zácpách ví díky naší D1 úplně všechno, šeredně se plete. Pařížská dopravní zácpa totiž hraje nějakou vyšší ligu, do které se my Češi (aspoň doufám) nikdy nepropracujeme.
Po dlouhých kilometrech popojíždění Pařížskou městskou džunglí jsme byli konečně na místě a vydali jsme se do centra k jednomu ze symbolů města, k Eiffelově věži, a to v doprovodu našeho skvělého průvodce Fabiana. Většina z nás se odvážně vypravila až na její samotný vrchol, odkud jsme obdivovali nezměrnou rozlohu a krásu města. Všechny útrapy dlouhé cesty i čekání ve frontách – to vše bylo smazáno a zapomenuto při pohledu z nebeské výšky Eiffelovy věže.
Poté, co jsme se opět ocitli nohama pevně na zemi, jsme se vypravili na lov – šli jsme si do místních hospůdek, bister a restaurací ulovit něco dobrého k jídlu, následně jsme v místních obchodech doplnili proviant na večer a už jsme si to vykračovali po nejslavnější ze všech pařížských ulic, po Champs Elysées, se všemi jejími slavnými obchody a restauracemi, ruchem a zmatkem, až jsme se ocitli pod Vítězným obloukem. To už jsme byli docela unavení cestou i spoustou zážitků, a navíc se spustil pořádný liják, tak jsme se v rychlosti vrhli do podchodu, který by průměrný Pražák neomylně identifikoval jako jasný a nezaměnitelný vchod do metra. Jaké bylo naše překvapení, že tunel za pár desítek metrů vyústil schodištěm vedoucím na povrch – a metro nikde. Pro ty z vás, kteří se chystají do Paříže někdy příště – byl to jen podchod pod Vítězným obloukem… a vchod do metra se schovával ještě o pár desítek metrů dál. Napodruhé už jsme to trefili, a pak už naše cesta pokračovala hladce metrem a autobusem do hotelu.
Další den ráno jsme si přivstali, posilnili jsme se dobrou snídaní, naskákali jsme do autobusu a už se jelo do Versailles. Paříž je vrtkavá dáma, a tak nám tentokrát nastavila svou méně vlídnou tvář. Pršelo, načež se spustila průtrž mračen místy proložená důkladným lijákem. Zjistili jsme, že nepromokavost oblečení a obuvi je relativní, stejně jako to, že deštník vás taky nezachrání, a tak jsme prohlídku Versailleských zahrad zkrátili na zmoklé minimum, naskákali do autobusu, kde jsme se snažili vyždímat a usušit promoklé svršky (a někdy i spodky).
Odpoledne nás ještě čekal neméně deštivý výlet na Montmartre s kostelem Sacre Coeur a spletitými uličkami plnými roztodivných stánků se suvenýry, uměleckými předměty, bistry a hospůdkami, kde jsme se ukryli před deštěm a panující nepohodou. Pak už jsme se opět spolehli na náš autobus, který nás zavezl na hotel.
Poslední den jsme zahájili (jak jinak než) snídaní a vypravili jsme se do Louvru, asi nejslavnějšího muzea světa, kde jsme měli možnost obdivovat na 35 000 exponátů. To se samozřejmě zvládnout nedá, ale nejslavnější ze všech vystavených předmětů, Monu Lisu, jsme zvládli navštívit a obdivovat všichni. Po prohlídce Louvru nám konečně Paříž opět nastavila svou přívětivou tvář, usmívalo se na nás slunce a hýčkalo výhledy na Pařížské památky zlatavým světlem podzimního odpoledne. Procházkou jsme došli k moderní galerii Georges Pompidou Centre, kde jsme doplnili síly v místních bistrech a restauracích, pokoupili suvenýry a dárečky pro naše nejbližší. A pak už jsme spěchali svižným krokem k nábřeží Seiny, odkud jsme se vydali na plavbu vyhlídkovou lodí, během níž jsme se mohli ještě jednou pokochat pohledy na nejvýznamnější dominanty města. A jakoby nám Paříž chtěla vynahradit podzimní přepršky, zahalila se do zlatavého měkkého světla a nad Eiffelovkou vykouzlila duhu.
S Paříží jsme se rozloučili podvečerní procházkou ke katedrále Notre Dame, která jako Fénix povstala (tedy spíš povstane) z popela po ničivém požáru, který jí zachvátil před několika lety, kdy přišla o střechu a věž. Potom už nezbývalo než se dostat metrem k autobusu, ještě jednou naposledy se ohlédnout a vydat se na další dlouhou cestu nocí, jejímž cílem byl tentokrát domov. Mgr. Radka Dvořáková, vedoucí zájezdu